Moje láska k tomuto sportu se začala klubat na svět už v mých 5 letech, kdy mě můj taťka přivedl poprvé na tatami. Zprvu to byla jen hra, ale postupem času jsem začala pronikat do tajů tohoto bojového umění.
Pak přišly první úspěchy, kdy jako malá holka jsem dostala první medaili. Byl to ohromující pocit, když jsem stála na stupni vítězů, na krku se mi houpala moje první placka a lidé mi za můj výkon zatleskali. V tu chvíli, bylo rozhodnuto. Už jsem se na to nedívala jako na hru, ale chtěla jsem být lepší a lepší, chtěla jsem medaile a poháry a přála jsem si uznání a obdiv druhých za to, že něco opravdu umím.
Přišel čas pořádné dřiny a samozřejmě také prohry. Nejvíce mi dělala problémy jedna nyní má kamarádka z reprezentace. Ovšem díky ní jsem se do toho ještě více zakousla a chtěla jsem být jako ona, chtěla jsem jí porazit a hlavně si splnit sen a na svém kimonu nosit hrdě velkými písmeny CZE, své jméno a na ramenou české vlaječky. K tomuto cíli jsem měla velmi blízko již v dorosteneckém věku, kdy jsem na mistrovských utkáních vždy obsadila medailové místo. Bylo to období dřiny, ale absolutní českou špičkou ve své váhové kategorii jsem se stala až v juniorském věku, kdy jsem vyhrála MČR už třetí rok za sebou. K tomu mi pomohla neskutečná dřina a odříkání a každodenní dojíždění do Litoměřic, kam jsem musela přejít do vrcholového střediska. To přinášelo své ovoce už před pár lety, kdy jsem se účastnila zahraničních turnajů a soustředění – tzv. na zkušenou. Z toho jsem čerpala v loňských sezónách, kdy jsem vyhrála MČR juniorek, MČR žen, Grand Prix ČR, umístila jsem se na bodovaných místech v Německu, v Rakousku a za svůj velký úspěch považuji světový pohár juniorek v Talinu v Estonsku, kde jsem byla na druhém místě. Tyto všechny výsledky mě katapultovaly mezi nejlepší judisty Evropy v juniorském věku a vybojovala jsem si tím účast na ME. Tím jsem si splnila sen, protože jsem oblékla kimono s velkým CZE, se svým jménem a vlaječkami. Ani jsem netušila, že je to tak těžké a zodpovědné toto mít na sobě. Netušila jsem, že se splněním snu přijdou větší a větší nároky, dvoufázové trénování (ráno vstávat a posilovat – a odpoledne judo), spousta času mimo domov (výcvikové kempy a soustředění po celé Evropě), spousta dřiny a odříkání. Ještě ani neskončila moje kariéra juniorky a už jsem byla nastrčena do velkého ženského juda. Zúčastnila jsem se dvou světových pohárů v Praze a Vídni. Je pravdou, že všechny ty reprezentantky z celého světa a mezi nimi olympijské vítězky jsou pro mne zatím velkým soustem, ale zároveň i velkou výzvou. Už jen fakt, že slyšely mé jméno a okusily mou sílu a chuť vyhrát je pro mne velkým vítězstvím. V posledních 3 letech jsem trénovala v Hradci Králové, kde se mě ujal jeden z nejlepších trenérů v ČR. Trénoval mě 2x - 3x denně, pracovali jsme nejen na kondici, ale i na technice, kterou dokázal výborně vysvětlit. Jsem moc ráda, že měl se mnou strpení, naučil mě spousty věcí a za to mu patří velké díky.
Nyní trénuji v Praze pod vedením pana trenéra Marka Motlíčka. Doufám, že se naučím další potřebné věci k judu a že zapracujeme ještě více na kondici. V Praze budeme trénovat s Alenou Eiglovou, tak doufám, že nám to vydrží a uskutečníme své sny.
Závěrem bych ještě chtěla připomenout jedny z nejkrásnějších chvílí, kdy jsem viděla snad i slzu štěstí u mého táty, který je příčinou toho všeho, když byl se mnou na vyhlášení a já byla vyhlášená jako nejlepší juniorská judistka v ČR.
